Podívejme se na potrat očima těch, kteří tuto záležitost mají za sebou.
Jejich svědectví, to jsou příběhy ze života kolem nás.
"Čekala jsem dítě s klukem, kterého jsem si nechtěla vzít. Bydlela jsem na
intru a představa, že bych se měla vrátit domů byla pro mě nemožná. Nechtěla jsem se zahrabat s
dítětem na vesnici, kde bych těžko někoho k sobě hledala. Jednoznačně jsem se rozhodla, že půjdu na
potrat.
Večer před zákrokem jsem si uvědomovala, že je ve mně někdo další. Dokonce jsem si s ním v duchu
povídala, ale nezměnila jsem svůj postoj. V nemocnici nás na potrat šlo pět. Bylo to jako na běžícím
pásu. Dostaly jsme "oblbovačku" a za chvíli ta, s níž jsem si před tím povídala, byla odvážena spící
na pokoj už po zákroku. Já se bála akorát že nezabere narkóza a že to bude bolet, ale probudila jsem
se až na pokoji. A bylo po všem.
Až do té doby, jsem si myslela, že zas tak o moc nejde, že to nic není. Říkala jsem si, člověk
všechno zaspí a život jde dál. Ale všechno bylo úplně jinak. Psychicky byl první půlrok pro mě hodně
těžký. Pořád jsem musela myslet na to, co se stalo a těžko se s tím vyrovnávala. Pořád jsem
počítala, jak staré by teď asi bylo, to moje dítě. Tížil mě pocit viny. I když jsem nebyla
křesťankou, byl v mém podvědomí ukryt. Pak se stalo, že jeden křesťan, s nímž jsem mluvila nazval
to, co jsem udělala, vraždou. V mém okolí se ty věci schvalovaly a já si vždy myslela, že dítě je
dítětem až tehdy, když se narodí. Teprve pak mi došlo, že už od samého začátku, od toho prvního
měsíce, je to nový člověk. A já věděla, že to, co se stalo už nenapravím. A ten pocit viny mě hodně
žral. Až jsem se po třech letech obrátila k Bohu a vyznala potrat jako hřích. Shlédnutím filmu Němý
výkřik (http://www.svobodavolby.cz/?a=2&b=1) mi teprve úplně v celé hloubce došlo, k čemu jsem to vlastně tenkrát dala souhlas a jak
strašně sadisticky potrat probíhá. Člověka sice uspí, nic ho nebolí, ale miminko je roztrháno pod
tlakem na cucky. Myslím si, že to se nedá ničím omluvit. Řekla jsem si, že tohle už nikdy, nikdy
neudělám, i kdyby doktoři tvrdili, že to bude mrzák."
A něco z vyprávění další dívky.
"Chodila jsem s klukem půl roku a nebýt toho, co se stalo, mohl se náš vztah
vyvíjet úplně jinak. Šla jsem si pro novou antikoncepci. Doktorka řekla, že mi ji dá, až mě vyšetří.
Menstruaci jsem měla před měsícem, byla jsem přesvědčena, že nejsem těhotná. Když jsem však delší
dobu čekala na výsledek krevního testu a sestřička mi řekla, že bude asi pozitivní, stáhl se mi
žaludek a ztěžkly mi nohy. Ještě jsem doufala, že to není pravda. Ale byla. Byla jsem z toho hrozně
rozčilená. Ne, na interrupci jsem jít nechtěla, ale nedovedla jsem si představit, že bych skoncovala
se studiem. Můj kluk navrhl, abych šla na miniinterrupci. To mě úplně rozesmutnilo. Měla jsem pocit,
že jsem matka a on nechce své dítě. Velice silně jsem prožívala, že k němu patříme oba, i ten někdo
nenarozený. V tu chvíli jsem už měla ráda i to miminko."
Dívka popsala jak bojovala, a že se cítila jako v sedmém nebi, když se její kluk rozhodl být
tatínkem jejich dítěti a plánovali spolu budoucnost. Pokračovala: "Moje maminka na to, že jsem
těhotná a budu se vdávat, zareagovala zprvu krásně, tak jak bych to nikdy nečekala. Pak přišla
neděle, v níž jsem znovu začala být naštvaná, že nebudu moci vést studentský život, že si nebudu
moci užívat. Strachovala jsem se, že nezvládnu s dítětem školu. Maminka začala vyčítat, že ji
stěhuji z bytu, když jsem se jí ptala na možnost přestavění nábytku kvůli postýlce. Do toho se mi
vybavovaly všechny negativní reakce mého přítele. A přišel zkrat. Napsala jsem žádost na gynekologii
a až do osudného čtvrtka jsem byla jako v mlze.
V ten čtvrtek jsem své dítě nechala zabít a ještě jsme jim za tu špinavou práci zaplatili. Byla
jsem v narkóze, přesto si pamatuji, co jsem na sále prožívala. To nejhorší peklo, které jsem kdy
zažila. Zdálo se mi vše jako ve varovném snu, po kterém se probudím a řeknu, že své dítě nikdy
nezabiju. Ale když jsem se probrala, už jsem nebyla těhotná. Vím, že když jsem se probouzela z
narkózy, křičela jsem slova, kterým nikdo nerozuměl, ani já sama... Až jsem jen šeptala a zoufale
vykřikovala jméno svého přítele. - Potvrdily mi to slečny, co byly se mnou na pokoji. Hrozně mě
bolelo břicho a já věděla, že v něm chybí něco velice důležitého. Uplynuly dva dny a já zoufale
toužila po svém dítěti. Chtěla jsem, aby mi ho vrátili. Šla jsem po ulici a v kočárku plakalo
miminko. Plakalo a mně to rvalo srdce, jako by naříkalo to moje, že jsem ho zabila. Cítila jsem se
jako vrah. Věděla jsem, že vrah má stejný pocit jako já."
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.