Maminko, ty mě nechceš?
Necháš mě zemřít, než se narodím?
Vždyť ani nevíš, jsem-li dcera nebo syn.
A což jsem z lásky nevzešel? Jen vzpomeň,
jak vyznávalas lásku komusi.
Tma chodila jak noční hlídka kolem,
milence nikdo vidět nemusí.
Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že máš příliš malý byt?
Mohu se jenom v koutku přikrčit.
Však tolik lidi spalo kdysi venku,
když z domu zbyly trosky tesklivé!
Maminka skryla dítě pod halenku
a vyšla ze sklepa jak z jeskyně.
Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že vezmu si víc lžiček?
Vždyť jí bych z odrobinek jenom žil,
jak žije vrabec prosebníček.
Natrhal bych si lesních ostružin.
Za války kdysi jedli lidé kořínky,
a matka přece dala dítě do plínky.
Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že uberu ti krásy?
A jestli trochu krásy nasbírám si,
zhlížej se ve mně každý den,
jak v dítěti se zhlíží matka,
nemusíš ani hledět do zrcátka.
Maminko, ty mě nechceš?
A co když budeš chtít vody podat
a osamělá marně zvoláš stokrát?
A co když zmenšíš se na stařenku,
kdo se tě zeptá: Maminko, co je ti?
Kdo s tebou, třeba chromou, půjde venku?
A komu umřeš jednou v objetí?
Maminko, ty mě nechceš?
Tak rád bych spatřil nejhezčí dva šperky,
zlaté slunko a pozlacený měsíček.
Tak rád bych viděl sýkorky a čejky,
když vykukují z hnízd jak z jesliček.
Tak rád bych viděl růži, oblak, nebe
a nejvíc tebe maminko má, tebe.
Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že tatínka mít nebudu?
Můžeš mi lhát, že odešel nám do války,
že výstřel roztrhl vás jak pár holubů,
že zanechal ti dopis, brož a korálky.
Nepřiznávej se, že jste se rozešli.
Až půjdeš do práce, tak dáš mě do jeslí.
Maminko, ty mě nechceš?
Snad najdu proti rakovině lék,
i proti stárnutí, a začnu nový věk.
Popluji k hvězdám na kosmické lodi.
Pro kmín ti půjdu pěšky, jak se chodí.
Kosmicky světáček už budu snad.
Domů se vrátím, s tebou polaskat.
Maminko, proč mě nechceš?
(Karel Kapoun)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.